Manžel si nevšímá našeho syna

S manželem jsem se poznala před sedmi lety. Jako každý jiný začínající vztah byl i ten náš prostě úžasný. Manžel byl pozorný, milý a každá by mi ho mohla závidět. Měli jsme spoustu koníčků. Některým jsme se věnovali společně, jiným zvlášť. Dalo by se říci, že jsme nebyli pouze partneři, ale také nejlepší kamarádi. Náš vztah byl téměř ideální, tak jsme se rozhodli pro svatbu. Brali jsme se po třech letech a začali plánovat rodinu. Manžel se k tématu "děti" stavěl sice trochu odtažitě, ale rozhodně ne negativně. Téměř každý chlap se v jakémkoli věku cítí být moc mladý na to, aby si pořídil děti. Postupně ale začal podléhat. Dokonce sám občas zavedl řeč na děti, navrhoval různá jména a párkrát jsem ho přistihla, že se na ulici usmívá do kočárků.

Po nějaké době jsem otěhotněla. Když jsem tu novinu manželovi řekla, vypadal, že je šťastný. Ihned volal svým rodičům, chlubil se v práci a začali jsme společně shánět výbavičku a připravovat pokoj pro budoucího potomka. Já jsem byla pod přísným, leč milým, dohledem. Manžel se opravdu činil. V té době by mě ani ve snu nenapadlo, jak to vše nakonec bude.

V průběhu těhotenství jsme se začali trochu odcizovat. Ve svém stavu jsem se nemohla dál věnovat svým koníčkům a manžel se jich rozhodně vzdát nechtěl. Já jsem mu to ani nezakazovala. Říkala jsem si: "Ať si ještě užije, až bude prcek, bude muset i on polevit ve svých zálibách a být víc doma". To jsem se ale zmýlila.

Blížil se den D a já jsem začala na manželovi pozorovat velké změny. Nejspíš už mu docházelo, jak narození dítěte změní jeho dosavadní život. Začal se i ke mně chovat tak nějak odměřeně. Vypadal, že je pod velkým tlakem. Jak ubíhaly dny do porodu, domácí atmosféra houstla. Manžel byl doma méně a méně. A naše společné chvilky se změnily na neustálé hádky. Vyčítal mi prakticky vše, co bylo možné, ale především naše ještě nenarozené dítě.

Pak se konečně naše rodina rozrostla o nádherného syna Martínka. Byla jsem štěstím bez sebe. Protože manžel nemohl být u porodu (byl odvolán do práce), neuvěřitelně jsem se těšila, až mu malého ukážu. Věřila jsem, že i on bude šťastný, až ho uvidí. Byla jsem si jistá, že pohled na toho malého drobečka ho určitě obměkčí. Je snad možné odolat prvnímu kontaktu s vlastním dítětem? Nakonec jsem ale z jeho návštěvy byla zklamaná. Přišel jen na pár minut a Martínka si skoro ani nepochoval. Kdybych mu ho do náruče nepoložila skoro násilím, ani by se na něj nepodíval. Prostě žádný náznak úsměvu, žádná radost, žádná pýcha.

Po návratu z porodnice domů se situace moc nezměnila. Jen před svými rodiči se snažil být malému aspoň nablízku. Před mými rodiči ovšem už ne. Uklidňovala jsem se, že si manžel k malému určitě postupně cestičku najde. Opak byl ale pravdou. O Martínka jsem se starala vždy pouze sama. Manžel za celou dobu nikdy nevstal, když dítě plakalo, nikdy ho nenakrmil, nikdy nevykoupal, nikdy s ním nešel sám na procházku.

V té době jsem doufala, že se situace změní, až Martínek povyroste. Až bude chodit a mluvit. Doufala jsem, že si s malým najdou nějakou aktivitu, díky které se sblíží. Hra, sportovní činnost nebo něco takového. I to byl ovšem omyl. Manžel má sice koníčků hned několik, ale svého syna do nich nezapojuje. Přes den v práci a navečer v tělocvičně, v garáži nebo třeba na rybách. Když přijde domů, jen se nají a jde spát. Ani o víkendu se to nemění.

Dnes už nemám žádné iluze. Martínkovi jsou 3 roky a manžel si ho všimne jen tehdy, když je to už nevyhnutelné. Nevím, proč si nedokáže udělat čas. Mluvit se mnou o tom nechce. Vždy mi řekne, že chodí do práce a pak je moc unavený, aby se ještě staral o dítě. A že má svůj vlastní život. Několikrát také přišel s tím, že je to moje práce se postarat, když jsem na mateřské. Ohání se také vysvětlením, že se může přetrhnout, aby vydělal co nejvíc peněz, abychom se měli všichni co nejlépe, a já mu ještě vyčítám, že se o nás nezajímá.

Samozřejmě že se tento problém promítl i do našeho intimního života. Bydlíme spolu, ale jsme si víceméně cizí. Naše idylka z počátku vztahu se rozplynula. Už několikrát jsem myslela na rozvod. Vždy mě ale napadne, co by z toho plynulo pro Martínka. Je lepší žít v rodině, kde otec nefunguje, ale pořád tu je? Navíc i přes to všechno ho má Martínek moc rád. Nebo se odstěhovat a vzít synovi tátu úplně?

Zatím to nechávám tedy tak, jak to je. Snažím se to překonávat. Malá jiskřička naděje, že se to ještě změní, ve mně pořád je, i když pomalu hasne. Rozhodnutí mít dítě nelituji, jen se obávám toho, jaký má Martínek ve svém tátovi mužský vzor. Doufám, že se jednou nebude ke svým dětem chovat tak, jak to vidí doma.

Pavlína