Za chyby se platí

Můj životní příběh začal před spoustou let. Bylo mi tenkrát 17 a zažívala jsem svůj první vážný vztah. Potkali jsme se v knihovně. Šla jsem si půjčit nějaké knihy, co jsem potřebovala do školy, když vtom jsem uviděla Petra. Byla to láska na první pohled, stáli jsme u stejného regálu a po chvilce se dali do řeči. Připadalo mi, jako bychom se znali celý život. Byl úplně jiný, než všichni kluci, které jsem potkávala na diskotékách, snad to bylo tím, že byl o 5 let starší než já, nebo možná tím, že měl úplně jiné zájmy. Prostě mě okouzlil.

Domluvili jsme se na další setkání, které jen prohloubilo mou zamilovanost. Začali jsme spolu chodit a život mi najednou přišel tak krásný. Dodělala jsem školu a po dvou letech chození jsme začali plánovat společné bydlení a budoucnost. Najednou ale přišla rána, kterou jsem nečekala. Dozvěděla jsem se, že čeká dítě s jinou. Když jsme se pak viděli a přímo jsem se ho zeptala, co je na tom pravdy, přiznal se a začal mi vysvětlovat, že se bohužel musíme rozejít, protože si musí vzít matku svého dítěte. Myslela jsem si, že je to nejhorší den mého života. To jsem ale nevěděla, co všechno mě ještě čeká. Byla jsem zdrcená a nešťastná. Díky své hlouposti jsem se rozhodla, že mu to oplatím a začala jsem chodit s prvním klukem, co mi přišel do cesty. Jenže jsem po třech měsících zjistila, že jsem těhotná. Přemýšlela jsem, co dál, zůstat svobodnou matkou, nebo si vzít partnera, kterého ani nemiluji.

Rozhodla jsem se pro druhé řešení. Jak se později ukázalo, nebylo vůbec šťastné. S Mirkem jsme se domluvili na rychlé svatbě, rodiče byli v šoku, ale tehdy pro ně nepřicházelo v úvahu, abych zůstala sama, a tak se svatbou nakonec souhlasili. Pomohli nám pořídit si malý byt, kde jsme začali žít. Když se narodila Miruška, byla jsem zase chvíli šťastná, i když náš vztah s Mirkem zdaleka ideálně nefungoval. Myslela jsem si, že dítě náš vztah snad stmelí, ze začátku to tak i vypadalo. Pak ale začal chodit z práce po hospodách, tahat se s kamarády a domů se vracel dost často posilněn alkoholem. Naučila jsem se to nějak přehlížet a v podstatě jsme si každý žili svůj vlastní život. Až do doby, kdy se jednou vrátil opět namol a začali jsme se dost ošklivě hádat. Vyústilo to nejdřív v jednu facku. Ráno se mi sice omluvil, ale neznělo to moc upřímně. Asi mě to mělo varovat, ale stejně jsem nevěděla, co dělat a tak jsem to přešla. Příště, když přišel zase v podroušeném stavu, už ani k hádce nedošlo a rovnou mě surově zbil. Začala jsem se ho bát, ale neměla jsem kam jít a nechtěla jsem brát tátu malé. Jeho agresivita se stupňovala a ze mě se stávala ustrašená myška, která se snaží ve všem vyhovět, neodporovat. Pak přišel den, na který nezapomenu. Bylo kolem půlnoci, zase se vrátil opitý a rovnou si to namířil k malé do pokoje, byly jí tehdy tři roky. Už spinkala a on jí vytáhl z postele a začal ji bít. V tu chvíli jsem posbírala veškerou sílu, která mi ještě zůstala a bránila ji, co to šlo. Schytala jsem spoustu ran a ani nevím, kdy do mě přestal kopat, ale byla to poslední kapka. Ráno, když odešel do práce, jsem sbalila malou a definitivně opustila byt. Se staženým žaludkem jsem šla poprosit své rodiče, zda bych u nich nemohla bydlet. Když viděli, v jakém jsem stavu, ani se na nic neptali. Jen jsem viděla hrůzu v jejich očích.

Dnes je to už 15 let, co jsem rozvedená a stále si vyčítám, že jsem to nechala dojít tak daleko. Jediným světlým bodem v tom všem bylo, že nejevil o malou dál zájem a nechtěl ji ani navštěvovat. Od té doby však nejsem schopná navázat jakýkoli další vztah a můj život vlastně skončil dřív, než začal. Krutě jsem si odpykala svou chybu, kdy jsem ze vzteku udělala to nejhorší rozhodnutí. Pořád ještě doufám, že třeba jednou potkám někoho, komu budu schopná zase důvěřovat.

Zuzana