Vztah s nevlastním otcem

Narodila jsem se až po rozvodu mých rodičů. Naši měli drsný rozvod. Mám ještě dva starší bratry. Můj biologický otec mě nejprve nechtěl uznat za svou dceru, pak se to ale nějak časem, jak jsme rostli, urovnalo. Od mých třech let si mě můj biologický otec bral na i víkendy.

Moje mamka si našla přítele a po čase s námi i žil. On byl vychováván v dost přísném prostředí a tak i vychovával nás. Někdy jsme si ten pohlavek zasloužili, ale pak se zaměřoval stále častěji na mě. Hrozně jsem se ho bála. Ze školky jsem nechtěla chodit domů. Poté na základní škole jsem měla problémy, bála jsem se nosit domů špatné známky, i za trojku mě zbil. Schovávala jsem žákovskou knížku a písemky. Pak za to byly poznámky a to bylo ještě horší. Když mi bylo osm let, narodil se jim syn a mně nevlastní bratr. Mamka se pak za mého nevlastního otce provdala a přišlo stěhování, nová škola, noví lidé. Nejstarší bratr byl už v tom věku, že se mohl rozhodnout, s kým bude bydlet, a tak se od nás odstěhoval k vlastnímu otci. Už mi zůstal jen jeden ochránce. Jenže ten po základní škole nastoupil na vojenskou školu a byl daleko a jezdil domů jen někdy na víkend. Byla jsem tedy sama bez ochránce.

Základní školou jsem nakonec proplula celkem v pohodě, i když pár konfliktů se spolužáky tam bylo. Stranila jsem se kolektivu a tím jsem pro ně byla šedá myška a tudíž terčem posměchu, nadávek a ponižování. Vysvobodil mě nástup na střední školu. Chtěla jsem daleko, abych byla na intru a nepotkávala denně nevlastního otce. Ale mamka chtěla, abych jezdila denně domů. Nastoupila jsem tak na školu kousek od bydliště. Strašně jsem s nevlastním otcem bojovala. Jednou mě zmlátil tak, že mi zlomil ruku. Bylo to kvůli tomu, že jsem zapomněla vynést koš. Mamka doktorovi řekla, že jsem upadla. Bití se začalo stupňovat a já nevlastního otce nenáviděla čím dál víc. Utíkala jsem z domu, ale vždy jsem se vrátila kvůli malému bráškovi a mamce. Pak se stalo něco, co mě asi poznamenalo na celý život. Bylo mi asi šestnáct. Chodil za mnou do pokoje, osahával mě. Když jsem řekla, že to na něj povím, nechal mě na pokoji a byl chvilku klid.

Za několik týdnů ale mamku odvezli do nemocnice a já jsem s ním a mladším bráškou zůstala sama doma. Musela jsem vařit, prát,uklízet, starat se o brášku a ještě stíhat svou školu. Jednou, když jsme jeli sami dva z nákupu, po mě vyjel. Odbočil na polní cestu a chtěl mě znásilnit. Zachránil mě kolemjdoucí houbař. Vyletěla jsem z auta a utekla pryč. Jenže co dál a kam jít, co bráška? Musela jsem domů.

Mamku za pár dní pustili z nemocnice domů a já jsem měla od obtěžování klid. Stupňovaly se ale bití, nadávky a ponižování. Pokusila jsem se o sebevraždu. Záchranka mě odvezla do nemocnice a odtud místo domů jsem putovala na psychiatrii. Tam jsem strávila pro mě pár nádherných týdnů. Bylo mi tam krásně, protože jsem ho neviděla a nikdo na mě neřval. Byla jsem mezi lidmi, kteří poslouchali co říkám, doktorka si se mnou povídala. Ale neřekla jsem ji všechno, vlastně jen půl pravdy. Obtěžování jsem stále dusila v sobě.

Po několika týdnech jsem se vrátila domů. Nejdřív to vypadalo, že to byl jen ošklivý sen a zůstala mi jen ošklivá jizva na ruce. Jenže realita byla jiná. Vše se vrátilo do starých kolejí. Už jsem však byla starší a všeho jsem už měla dost. Proto jsem se rozhodla, že to mamce povím. Když sem jí to řekla, nevěřila mi. Obvinila mě dokonce z toho, že si to vymýšlím kvůli tomu, že prý občas dostanu. Přesto si s ním o tom promluvila. Nevím, co si řekli, ale potom mě zase chvíli nechal na pokoji. A mě mamka řekla jen, ať to nikomu a nikde neříkám, že by ho zavřeli a bráška by přišel o tátu a takové řeči. Bolelo to, s mamkou jsme se trochu odcizily. Vyčítala jsem jí, že nestála při mně. Měla jsem ale před sebou poslední ročník školy, takže domů jsem jezdila, co nejpozději to šlo. O víkendech jsem spala u kamarádky. Když jsem dodělala školu, hned po zkouškách jsem si sbalila věci a odstěhovala se s kamarádkou do podnájmu. Našla jsem si práci, přítele a konečně jsem žila normálně.

Adriana