Problémy s matkou

Problémy s matkou jsem měla už od dětství. Moje matka byla v rodině vždy dominantní. Vše muselo být podle ní. Organizovala život mně i tátovi. Ale nejhorší bylo, že se až přehnaně zajímala o to, co na to řeknou lidi. Vyrůstala jsem na venkově v malé vesničce kousek od Prahy. Všichni mě tam znali a mé mámě dost záleželo na tom, jak naše rodina vypadá a co se o ní povídá. Každý sebemenší problém dokázala řešit s přehnanou razancí. Byla jsem pod neustálým dohledem. Ať už se jednalo o dohled mé matky, nebo dohled celé vesnice.

Po maturitě mi byla vybrána vysoká škola. Máma ze mě chtěla mít právničku. Já už jsem vlastně ale ani studovat nechtěla. Chtěla jsem se co nejdřív odstěhovat a začít žít tak, jak chci já. Bohužel jsem na to neměla peníze. To, co jsem prozatím ušetřila z různých brigád, by mi nestačilo ani na kauce za byt. Proto jsem vzala za vděk vybranou VŠ. Na práva do Prahy jsem se nedostala. Ani jsem to nechtěla. Musela bych dojíždět a domácího prostředí bych se nezbavila. Nastoupila jsem na právnickou školu do Brna. Konečně jsem se mohla začít starat sama o sebe. Bydlení na koleji pro mě znamenalo naprostou úlevu. Není ani divu, že se mi domů ani jezdit nechtělo. Začala jsem si užívat života. Samozřejmě se to podepsalo i na mých studijních výsledcích. Vysokou školu jsem brala jen jako záminku, abych mohla být mimo domov.

Nedlouho po nástupu jsem se seznámila s Romanem. Chodili jsme spolu 2 roky, poté ovšem nastal zlom – otěhotněla jsem. Byla jsem rozhodnutá, že si dítě nechám. S tím ale souvisel další problém – matka. Bylo jasné, že VŠ nedodělám a že se budu muset vrátit do naší vesničky. Peníze jsem neměla, do práce nastoupit nemohla a Roman taky studoval. Nezbývalo tedy nic jiného, než se opět vrátit do starých kolejí.

Doma ale nastalo peklo. Moji nedodělanou vysokou školu máma nikdy nepřekousla. Celá vesnice věděla, že ze mě bude právnička a teď se vrátím bez titulu a za pár měsíců jsem měla porodit nemanželské dítě. No prostě hrozná ostuda. Také mi to bylo neustále připomínáno. Věta: "Takhle si zničit život," byla u nás asi nejčastější. Jedinou malou oporou byl pro mě táta. Ten mnou neopovrhoval a snažil se mi pomoci. Bohužel jeho slovo v naší rodině nic neznamenalo.

Máma v té době zastávala názor, že je to můj problém, tak ať si ho řeším sama. K ženskému doktorovi jsem musela jezdit autobusem, protože jí bylo zatěžko mě tam odvézt, i když zrovna neměla co na práci. Nakupovat věcičky jsem chodila taky sama, mámu to prostě nezajímalo. Kdyby nebylo táty, který mi tajně podstrkoval peníze, neměla bych snad ani kočárek.

Na jednu stranu mi ale chování mojí matky vyhovovalo. Říkala jsem si, že se aspoň nebude starat o následnou výchovu. To jsem se ale šeredně spletla. Po porodu se najednou začala zajímat. Nepřenesla by přes srdce, kdyby nebyla se svým vnoučetem vidět. Co by tomu řekli lidi. Najednou ze sebe začala dělat hodnou a starostlivou babičku. Venku se usmívala na celé kolo, na doma ovšem měla jinou metodu. Neustálé upozorňování na to, co dělám špatně. Špatně peru, špatně skládám prádlo, špatně přebaluju, špatně koupu. Špatně, špatně, špatně. Špatně bylo nakonec i to, co jsem udělala přesně podle ní. Nezáleželo na tom, jak moc jsem se snažila nebo držela jejího zadání a postupu. Ani se nemusela kouknout, aby věděla, že je to špatně.

Zpočátku jsem to nechávala být. Bohužel situace se zhoršovala. Postupně ji přestalo bavit upozorňování a začala konat. Najednou jsem měla přeskládané skříně, přestlanou postel a dokonce přeorganizovaný nábytek v pokoji. To mi už začaly docházet síly. Hádat se s mojí matkou ale nemá smysl. Nemám kam jinam jít. Roman stále studuje. Spolu se vidíme jen sporadicky. Jeho rodiče se o nás sice upřímně zajímají, ale bydlí v malém bytě a finančně nám pomoci také nemůžou. Navíc jsou od nás 150 km daleko. Nezbývá mi tedy nic jiného, než trpět svou matku. Snad se jednou budu moct osamostatnit a řídit si život podle svého.

Alena