Šílený první porod

Celé těhotenství jsem měla bez problémů, nezvracela jsem, neotékaly mi nohy, akorát na konci mě dost pálila žáha, ale to jsem nějak extra neřešila – k těhotenství to patří. Už doktorka mě upozorňovala, že nebudu mít jednoduchý porod a že se to bez epiduralu neobejde. Termín porodu jsem měla na 12. října – podle ultrazvuku z nemocnice na 17. října. Když jsem šla na poslední prohlídku ke gynekoložce 13. října, řekla mi, ať si zajdu do nemocnice a okamžitě se objednám na vyvolávačku, nejlépe abych 14. října porodila. Byla jsem otevřená jen na 3 prsty, ale porodit už mám.

Když jsem přišla do porodnice a přetlumočila jsem jim tuto informaci, řekla mi sestra, že by si to takhle mohl vyřešit každý gynekolog a že tedy mám jít na natáčení. Z toho mi oznámili, že nejsem vůbec otevřená a že rodit se ještě nebude a že druhý termín mám stejně až 17. října. Lituji dodnes, že jsem nezavolala gynekoložce. Druhý den malý začal strašně kopat a vůbec to nepřestávalo, takže jsem jela ihned do porodnice. Už mi slibovali, že budeme rodit, ale po 2 hodinách mě poslali domů.

22. října mi v jednu ráno začaly kontrakce po deseti minutách, zkusila jsem si dát horkou vanu a bylo to horší, tak jsem popadla tašku a jeli jsme. Dodnes vidím, jak se na mě tvářili, jako bych je obtěžovala, že chci jít rodit. Každou chvíli si do mě přišel někdo sáhnout a každý mi řekl: „Hmm, to ještě není“. Měla jsem pocit, že už si do mě sahají i uklízečky. Poslali mě domů, ať si jdu dát vanu, i přesto, že jsem jim řekla, že jsem si ji už dala. Vrátila jsem se asi za dvě hodiny. To už mi manžel měřil, že je to po pěti minutách. Měli ze mě opravdu radost, píchli mi nějaký uklidňovák, po kterém se kontrakce zmírnily a ve 12 hodin mě poslali domů.

Šla jsem si na chvíli lehnout a o půl šesté to začalo, ale to už bylo opravdu dost kruté. Když jsme přijeli do porodnice, bylo jejich chování zase stejné. Musela jsem se rozbrečet a prosit, aby si mě tam nechali. Ve 23 hodin jsem dostala epidural a nastaly krásné dvě hodiny bez bolestí. Na to mi ještě asistentka porodu řekla, že kdyby mi zabrala ta uklidňovací injekce, tak mě pošlou zase domů. Jelikož jsem byla na konci svých sil, epidural nezabíral a z vysokých opakovaných dávek mi ochrnula levá noha, nemohla jsem chodit ani skákat na míči. Asi v půl páté mi píchli vyvolávačku a všechno to začalo, chtělo se mi vážně umřít. Nevěřila jsem, že taková bolest může existovat. Bylo mi jedno, jak to v tu chvíli dopadne, hlavně ať už to skončí.

Musela jsem si držet nohy (včetně té ochrnuté) a malý byl za chvíli na světě. Plodová voda byla úplně zelená a malý hned zvracel. Když mě doktor zašíval a já brečela, tak mi řekl toto: „To vás to tak bolí“? A když ze mě vytáhli totálně zkaženou placentu, tak přiběhla sestra a komentovala to slovy: „Fůj, co to je?“. Také nezapomněli si hned po porodu říct o zaplacení oblečení k porodu. Malého odvezli a mě se přišli zeptat na tu nohu. Když jsem řekla, že ji necítím, začali si tam něco šeptat. Porodila jsem v půl šesté ráno, malého mi přivezli v půl dvanácté zabaleného jen v plínce a zavinovačce. Moje sestra se tam rozbrečela, když to viděla. Kojit jsem se musela naučit sama, přišli se jen podívat a vrchní sestra se ke mně chovala jako k malému frackovi. No, raději už nebudu pokračovat. Jsem šťastná, že mám zdravé a krásné dítě. Jen si pořád říkám proč? Vždyť pro maminky to má být nejkrásnější den v životě a já se na něj snažím každým dnem zapomenout. Proto se, maminky, braňte, jak můžete. Já jsem taková normálně, ale v těch šílených bolestech jsem prosila spíš o pomoc.

Darina